Bacha na nálet supů!

8. června 2013 v 21:26 | Bonnie |  Nějaká rubrika
Drahý můj Bložínku,

není tomu dlouho, co jsem zjistila, žes byl objeven nepovolanými... Někým, kdo tě nikdy neměl spatřit, někým, kdo tu není vítán a svou přítomností tu narušuje klima. Abych to shrnula, sleduje nás parta supů.

Stejně jako jsem v minulosti opakovaně vyjádřila lítost nad svou leností a neschopností zveřejňovat články častěji, jsem teď šťastná, že jsem nebyla zrovna moc aktivní a raději jsem se v minulých měsících uchýlila k psaní pouze sama pro sebe. Možnost psát je pro mě velmi důležitá. Často o ní mluvím jako o terapii, kterou pro mě bez nadsázky skutečně je. Zároveň jsem ale věděla, že není moudré uveřejňovat přespříliš detailní informace o mé současné životní situaci na internetu. Proto jsem se na začátku března rozhodla založit si deník... Jeho stránky jsem dokázala popsat za měsíc a tak jsem si pořídila další a potom další...

Až dosud jsem byla schopná svými myšlenkami zaplnit tři deníky a nemám v plánu s touto činností skončit. Dokud se můj život bude ubírat směrem, kterým se ubírá až doteď a dokud se kolem mě bude dít tolik zajímavých věcí, budu i já překrývat bílé stránky modrým inkoustem. To vše ovšem v soukromí a bez přítomnosti nezvaných hostů, kteří mají potřebu strkat nos do věcí, do kterých jim nic není.

Vlastně nemám ani tak vztek na supy, ale hlavně na sebe. Jsem naštvaná, že se ještě pořád nechávám tolik strhnout vlivy z venku. Neměla bych si přece nechat kazit náladu jen kvůli nějakým stupidním žabomyším válkám, které absolutně postrádají smysl a neměla bych se nechat připravit o radost z psaní článků. I přesto ale tenhle "supí nálet" vnímám jako problém, který mi natolik znepříjemňuje věnování se své zálibě, že teď nevím kudy kam.

Ještě jsem si v hlavě tak docela neujasnila, co teď bude s tebou. Nechci tě jen tak z minuty na minutu smazat, stejně tak nechci prostě odejít a už se k tobě nikdy nevrátit a nechat tě tu opušťěného. Jenže má opatrnost teď pracuje na sto procent a stejně tak se také potýkám i s nechutí cokoli uveřejňovat. Ze stejného důvodu také došlo k redukci dříve zveřejněných článků... Přesněji řečeno těch osobnějších, klíčových... Prostě cítím, že mi to za to nestojí a odpor, který cítím při představě, že každý můj řádek bude vystaven zraku očí, které do těchto míst nikdy neměly dohlédnout, jen těžko dokážu překonat.

Je mi líto, že k tomu došlo...

Vrátím se... Možná ano, možná ne.
 

Možná

19. ledna 2013 v 17:43 | Bonnie |  Nějaká rubrika
Možná, že přece jen nemám pravdu...

Možná, že nejsem tak moc v právu, jak jsem si říkala...

Možná, že způsob, jakým poslední měsíc jednám, není v pořádku...

Možná, že skutečně dělám chybu...

Možná, že to všechno vidím až moc černě...

Možná, že nakonec jsem skutečně já ta špatná...

Možná, že jsem skutečně zmetek...

... Co se to ze mně stalo?

Strach

4. ledna 2013 v 10:38 | Bonnie |  Nějaká rubrika
Strach z minulosti a z toho, že mě vždycky stejně dostihne...

Strach z přítomnosti a z toho, jak moc je posledních pár týdnů nevyzpytatelná...

Strach z budoucnosti a z toho, že je zbavená jakýchkoliv jistot...

Strach z lidí. Strach z lidí, kteří mi ublížili a z toho, že mají moc ublížit mi znova. Strach z lidí, kteří mi podali pomocnou ruku a mají mě rádi a z toho, že o ně jednoho dne přijdu. Strach z lidí cizích, strach pustit si je k tělu...

Strach konat...

Strach nekonat...

Strach ze sebe sama a z toho, že jsem nevyzpytatelná a nebezpečná dokonce i sama sobě...

Strach žít.
 


Random shit

12. prosince 2012 v 9:37 | Bonnie |  Nějaká rubrika
Zdravíčko, Bložínku! Rozhodla jsem se, že o sobě dám zase (jednou "za uherák") vědět. Vím, že vůbec nejsem akční a psaní hodně zanedbávám. Nejhorší je, že se ani nemůžu ospravedlňovat. Mým důvodem pro flákání psaní jsou jiné povinnosti a s nimi spojený nedostatek času a když už pro změnu čas mám, jsem úplně bez nálady, padne na mě nějaký podivuhodný "o-kolečko-navíc-stav" a v takové situaci pak nejsem schopná dělat naprosto nic, až na absolutní nesmysly, které nejde označit jinak než jako "random shit". Jen pro představu, mezi takové činnosti se řadí například:
  • tupé zírání do blba
  • bezduché procházení videí na youtube
  • lakování si nehtů
  • vaření, aniž by to bylo potřeba
  • popíjení hektolitrů kávy
  • vyhledávání internetových návodů jak rychle vytvořit hezky a ležérně vypadající drdol
  • spánek
  • a v neděli večer, když jsem měla začít pracovat na plnění svých školních povinností, jsem se dostala do takový depky, že jsem se z ničeho nic sebrala a šla jsem se projít po vesnici přímo během totálně šílený vánice, což je záležitost, která se stala sice pouze jednou, ale je v souvislostí s mou osobou dost kuriózní
Jinými (sprostými a pro psaný projev totálně nevhodnými) slovy, v posledních několika měsících jsem schopná pouze posrat na co sáhnu, dělat úplný kulový, na všechno si stěžovat a z vlastní neschopnosti obviňovat všechny okolo, jen abych si ve finále stejně musela přiznat, že si život stejně packám jen já sama... Na druhou stranu, taky jsem zjistila, jak vypadá "pěknej běhací drdol" a jak si namalovat na nehty Nyan cat a to se přece vyplatí. Osobnostní růst jak stehno.

Chcete vědět, jak jsem získala čas na psaní tohoto článku?........................................................ Samozřejmě, že nechcete, ale já si to sem stejně napíšu.

Z neděle na pondělí v noci jsem vůbec nespala, protože jsem se věnovala psaní velmi důležité práce, ze které jsem devadesát procent času totálně na zhroucení. Z pondělí na úterý v noci jsem opět nespala z téhož důvodu. Včera jsem si slíbila, že ještě jednu noc to vydržím a napíšu co nejvíc, ale vydala jsem se s kamarádkami po škole posedět u vínka a když jsem kolem půl jedenáctý přijela domů, byla jsem po těch dvou probdělých nocích ve spojení s obsahem alkoholu v krvi tak unavená, že jsem se nezmohla ani na to, jít do koupelny a jen jsem ze sebe shodila oblečení, zalehla jsem do postele a během pár minut jsem byla absolutně tuhá.

A v důsledku toho jsem krásně zaspala a nestihla jsem autobus, muahahaha. A jelikož bydlím na vesnici, kde mi jede jeden autobus ráno a další až odpoledne, nemám se jak dostat do školy, muahahaha. A tak si jen tak sedím v kuchyni a píšu si článek o ničem, což je v mém případě další z činností spadající do kategorie "random shit", muahahaha.

No nic, už jsem trapná a měla bych se radši začit chýlit ke konci. Než se rozloučím, jen dodám, že jsem nezapomněla na slíbené pokračování článku o nízkém sebehodnocení a určitě ho napíšu, jen si musím najít čas a hlavně se musím dostat do stavu, kdy budu mít fakt pocit, že to mám zrovna v palici srovnaný a je vhodná doba ho napsat. Zároveň také chystám další článek o svém podivínském spolužákovi V. a to z toho důvodu, že potom, co jsem se o něm rozepsala minule, jsme spolu měli možnost trochu víc mluvit. Dalo mi to příležitost poznat ho zase z trošku jiné stránky a jelikož prvně jsem na něm nenechala nit suchou, hryže mě teď tak trošku svědomí a mám pocit, že bych měla popsat i to nové, co jsem se o něm dozvěděla. Viděla bych to všechno na období kolem Vánoc, až se to uklidní ve škole a bude víc času.

Do té doby zdar a sílu.
A žijte v míru, hehe.

Rádoby poetická emo myšlenka se mi vkradla do hlavy

1. prosince 2012 v 13:17 | Bonnie |  Nějaká rubrika

V ČLOVĚKEM VYTVOŘENÉ TEMNOTĚ NAKONEC ZEMŘE I POSLEDNÍ KOUSEK SVĚTLA.


Další články


Kam dál